nich vyžadovala při závěrečné prezentaci vytvořených děl. Z jazykových cílů mohli ohodnotit alespoň množství nových slovíček, která se na hodině naučili, díky jejich zapisování zelenou a červenou tužkou do pracovních papírů. Zelenou tužkou vyplňovali již známá slovíčka a červenou ta neznámá. Na mých hodinách v Čechách sice byla přítomna učitelka výtvarné výchovy, ale kvůli neznalosti angličtiny nemohla mou výuku příliš reflektovat. Nicméně nápady na vlastní tvorbu žáků se jí zdály dobré a zajímavé. Sebereflexe měla velký význam zejména v Belgii, kde jsem měla možnost použít stejný program pro více tříd stejného nebo podobného ročníku. Po Praha 15 prvním vyzkoušení jsem tedy program ještě dolaďovala a měnila. Opakovaným zkoušením programu v praxi jsem dosáhla víceméně optimálního výsledku. Největším problémem mých programů se většinou ukázala časová dotace na daný program. Programy počítaly s každou minutou, a jazyková škola Petrovice pokud se vyskytl neočekávaný problém např. kázeňský, musela jsem žáky popohánět, abychom včas práci dokončili. Po prvním odzkoušení jsem většinou z programů ubírala některé aktivity, nebo rozkládala program do více hodin. Podle reakcí žáků na mé programy jsem také zlepšovala zadávání instrukcí, abych zabránila nedorozumění a předvídala chyby. Celkově bych realizaci programů v praxi hodnotila kladně, jazykové škole Petrovicemi ale pro příště bych navrhovala zejména více promyslet časovou dotaci programů a rozložení aktivit do více výukových jednotek. Programy Jižní Město
pro starší žáky, vyzkoušené v Brně, by bylo potřeba ještě realizovat s dalšími třídami a optimalizovat tak programy stejně jako tomu kadeřnickými salony nedaleko Prahy 10 Petrovic